Když Viktor Chytka přijal nabídku Martina Prokopa, aby při Abu Dhabi Desert Challenge 2019 zaskočil za stálého navigátora Jana Tománka, ani jeden z nich netušil, že je čeká o dost jiná soutěž, než jakou ji oba znali z předchozích let. Chytka věděl, že před sebou má nelehký úkol. Jenže až těsně před soutěží se dozvěděl, jak velká bude tato výzva doopravdy. A to už nebylo úniku.
Viktor Chytka je zdravě sebevědomý, komunikativní chlap se smyslem pro humor, s nímž je radost rozmlouvat o závodění. V prostředí cross-country rally se cítí jako ryba ve vodě a už dlouhá léta je součástí této závodnické komunity. Přesto byla při našem povídání po Abu Dhabi Desert Challenge cítit velká pokora. A taky upřímná otevřenost, díky níž můžeme opět nahlédnout do zákulisí špičkového závodního týmu, jakým je jihlavský MP-Sports, a tak trochu i do duše závodnického nadšence, který se minulý týden musel popasovat s jednou z největších výzev své dosavadní kariéry.
Viktore, co vás napadne jako první, když se teď, s odstupem několika dnů, ohlédnete za ADDC?
„Vrátil jsem se naladěn jednoznačně pozitivně. Moc jsem si to užil. Samozřejmě je škoda, že se nedostavil výsledek, jaký jsme si přáli, ale jak Martin někde řekl, ostudu jsme snad neudělali. Předvedli jsme, že i za daných okolností dokážeme jet vepředu.“
„Byla to skvělá týmová práce a já bych hned na začátku moc rád poděkoval celému týmu, který pro mě dělal maximum a pomáhal mi. Jen pro příklad. Po pádu na čtyřkolce mám operovanou klíční kost a kluci vymýšleli nejrůznější vychytávky na pásy, které by mi co nejvíce ulevily. Třikrát se předělávalo usazení sedačky a pásů. A takových věcí bylo víc. Celkově bylo skvělé s MP-Sports spolupracovat a já každému z týmu opravdu moc děkuju!“
A co soutěž samotná? Byla stejná jako před lety, kdy jste se jí účastnil poprvé?
„Vůbec ne! Navigačně byla úplně jiná než v předchozích ročnících. Dřív se v Abu Dhabi jezdilo podle šipky v navigaci, která vás vedla. Pro navigátory nic extra složitého. Letos to ale pořadatelé změnili. Na trase každé etapy bylo až sedmdesát skrytých waypointů, což znamená, že se šipka v navigaci objevila teprve kilometr před každým z nich.“
„Orientačních bodů bylo minimum. Maximálně ploty oáz a velbloudích farem, jinak veskrze žádné. Na soliscích a v dunách, kde se závodilo především, se jelo jen na azimut. Navíc o této zásadní změně jsme se dozvěděli až na briefingu těsně před závodem!“
Máte za sebou devět Dakarů, z toho tři v závodním režimu, a spoustu dalších zkušeností. Ale měl jste navigovat jezdce, který před rokem soutěž vyhrál. Jak jste se vyrovnal s tím, že vaše navigátorská práce bude hodně odlišná od té, na jakou jste byl psychicky připraven?
„V noci před první etapou jsem skoro vůbec neusnul. Byl jsem nervózní, jak to dopadne. Z pohledu navigátora to byla asi nejtěžší soutěž, jakou jsem kdy absolvoval. Cítil jsem takový tlak, že jsem ve zprávě bráchovi [fotograf Marian Chytka] napsal, že lituji, že jsem na to kývl a nejel raději standardně fotit s ním. Kdybych dopředu věděl, co nás ohledně navigace čeká, jak to bude s waypointy, asi bych odmítl.“
„Navíc mě svazovala ohromná zodpovědnost. Já si takové věci strašně připouštím. Jak jsem říkal už před startem, prostředí MP-Sports je maximálně profesionální, člověk se tomu musí podřídit, což nebyl problém, právě na to jsem se těšil, ale o to větší tíhu zodpovědnosti jsem cítil. Stejně jako celý tým jsem chtěl jet na sto procent. Cítil jsem, že Martin věří, že máme na to, abychom jeli o ‚bednu‘. O to víc by mě mrzela případná chyba.“
„Kromě toho mě limitovala bolest. Při testu jsem si špatně upnul pásky systému HANS, hnul jsem si dvěma krčními obratli a hned po prvním kole jsem věděl, že to není dobré. Po testu jsem musel vyhledat pomoc. Krk mi napravoval fyzioterapeut [čtyřkolkáře] Rafała Sonika.“
„Rozhodně chci moc poděkovat Jendovi [Tománkovi]! Pomáhal mi s roadbookem, procházel ho se mnou okénko po okénku a říkal mi, jak by danou situaci v autě popsal Martinovi on. Tohle vše pro mě bylo nesmírně užitečné a cenné. Jenda je špičkový navigátor a skvělý týmový hráč.“
Spadla z vás nervozita, jakmile jste odstartovali, nebo to trvalo déle?
„Před první etapou jsem doufal, že se budeme moct držet alespoň nějakých stop. Jenže foukal extrémně silný vítr, takže nebylo vidět prakticky nic. Chvíli se dokonce zdálo, že etapu zruší, protože nebudou moct odstartovat helikoptéry, ale nakonec se přeci jen jelo.“
„Prvních deset kilometrů jsem se necítil vůbec dobře. Začínalo se na písečné pláni a na úvodních šesti, sedmi kilometrech nebyly vidět absolutně žádné stopy. To jsem byl hodně nejistý. Pak jsem to ale vytěsnil z hlavy, začal se soustředit jen na navigaci a už to bylo o moc lepší. Dá se říct, že po první etapě to ze mě spadlo. Zajeli jsme dobrý výsledek, i když jsme v závěru táhli Kubu [Przygońského].“
Vzájemná pomoc v minulosti ke cross-country rally patřila skoro neodmyslitelně. Teď už to asi je – minimálně na absolutní špičce – poněkud jiné. Martin se gentlemansky zachoval na Dakaru a teď zase. Rozhodli jste se pomoct okamžitě, nebo jste probírali pro a proti?
„Bylo to šest kilometrů před cílem první etapy. Vyhodnotili jsme, kolik tím můžeme ztratit, ale Martin se rozhodl sám. Kubu jsme táhli přes duny a dali jsme zabrat jak našemu autu, tak i jeho. Je otázka, jestli taková pomoc za to stojí. Ale spíš ano. Zbývalo skutečně jen pár kilometrů a kdyby Kuba etapu nedokončil, dostal by obrovskou penalizaci. Jeho týmový kolega Peterhansel jel před námi a nepomohl mu. Martin ano. Protože už je prostě takový.“
„I když jsme to rozhodně nedělali kvůli něčemu takovému, dočkali jsme se za tohle gesto fair play jistého ocenění, když Martinovi přišel poděkovat [šéf týmu X-raid] Sven Quandt a zmínili to i pořadatelé na briefingu. Ale zaznamenali jsme i negativní reakce. Někteří jezdci, a já je nechci jmenovat, říkali, že by to prostě neudělali, že to je součást hry. Zapadneš, máš problém, poraď si. Já si ale myslím, že k duchu těchto závodů zkrátka vzájemná pomoc stále patří.“
ADDC to jsou soliska, poušť a duny. A tudíž zapadání a kopání. Všiml jsem si na fotkách, že lopatu do rukou jste musel vzít poprvé už na testu…
„To je pravda, ale tohle zahrabání bylo vlastně cílené. Chtěli jsme si vyzkoušet, jak nám to bude fungovat, jak rychle to půjde.“
„Tak, že jsme se museli vykopávat, jsme se během soutěže zahrabali dvakrát. Ve druhé etapě jsme postupně předjeli všechny soupeře a dojeli Ten Brinkeho, který v tu dobu vedl a „kreslil“ trať. Martin ho nejprve nechtěl předjíždět, protože každému se jede líp ve stopě za soupeřem. Pak jsme se začali rozhodovat, že ho přeci jen předjedeme, protože jsme cítili, že jsem rychlejší, a že nás brzdí. Ale než jsme si to stihli v autě doříct, uvízl Ten Brinke na duně a my museli jet kolem, abychom se mu vyhnuli. Zatímco oni se vyhrabali, aniž by museli vystupovat z auta, my jsme byli v měkčím písku a museli jsme se vykopat. Navíc jsme se vyhrabávali nadvakrát. Nejdřív jsme po vykopání couvli, ale uvízli jsme v další díře.“
„A Kuba nám vrátil pomoc z předchozího dne. Zastavil, aby nás vytáhl. Pomocí určitě neztratil tolik času jako my o den dřív, protože nás jen vzal na lano, cukl s námi a zase jel, ale taky on za dobrý skutek zaplatil. Když Timo [Gottschalk, navigátor J. Przygońského] otevřel dveře, vítr, který byl i druhý den hodně silný, je vylomil. Do cíle bylo ještě dost daleko a oni měli v autě pořádný vír a všude písek.“
Do druhé poloviny se soutěž přehoupla ve třetí etapě. Ta byla bezproblémová, pořád jste měli na dosah stupně vítězů, ale v cíli jste spokojeností úplně nehýřili…
„Je to tak. Celý den jsme jeli sami, nikoho jsme nedojeli, nikdo nedojel nás. Neměli jsme špatný pocit, ale čas v cíli ukázal, že jsme si nedokázali pohlídat správné tempo.“
Předposlední den soutěže byl hodně dramatický a v kategorii automobilů de facto rozhodl o umístění na nejvyšších příčkách. Vy jste patřili k těm méně šťastným…
„Čtvrtá etapa probíhala bezvadně, drželi jsme super tempo, navíc jsme věděli, že Kuba kvůli technickým problémům neodstartoval, takže jsme útočili na medailové pozice. Pak se od předního pravého kola začaly ozývat nepatřičné zvuky. Vyhodnotili jsme to jako tlumič, ale nijak nás to nelimitovalo, protože se jelo v měkkých dunách.“
„Pak ale vypověděl službu motor. To bylo obrovské zklamání. Nevěděli jsme, co s tím. Chvíli trvalo, než jsme diagnostikovali příčinu. A v součtu z toho byla hodina a půl, než jsme to dokázali opravit. Chvíli jsme uvažovali, jestli má vůbec cenu pokračovat, ale rozhodli jsme se, že si zbytek užijeme. Dojeli jsme do průjezdního servisu, kde nám kluci vyměnili tlumič, a pokračovali jsme dál. Ale to ještě nebylo všechno. Mysleli jsme si, že máme defekt, ale praskla nám pravá zadní poloosa. Shodou okolností jsem si její výměnu zkoušel při testu, tak jsem si to dal ještě jednou.“
„Když jsme se pak blížili do cíle, viděli jsme zničený vůz Ten Brinkeho. To byly hodně smutné chvilky. Věděli jsme, že nebýt předchozích technických problémů, byli bychom na bedně.“
Poslední den jste zabodovali druhým časem, ale v jednu chvíli jste měli namále. Co se stalo?
„Závěr rychlostní zkoušky tvořil takový trochu zbytečný úsek. Nejdříve dvacet kilometrů po cestě zaváté drobnými dunkami, které nedovolovaly jet rychleji než na dvojku a z nichž se pořád dopadalo na tvrdou cestu. To hodně bolelo. Posledních deset kilometrů pak bylo na rychlých pláních. Tento úsek zřejmě pořadatelé zařadili, aby etapu natáhli. Bez něj by měla jen nějakých 180 kilometrů. Asi pět kilometrů před cílem byl na jedné takové pláni hůř viditelný dvojitý schod, který nebyl v roadbooku. Ale to nebyla chyba pořadatelů, takové situace prostě v roadbooku nejsou. Předními koly jsme dopadli dolů až za druhý schod, zadními na ten druhý, který nás ‚nakopl‘ a chvíli jsme jeli po přední ližině. Problém byl, že tohle se odehrálo v rychlosti kolem 140 km/h. Chybělo málo a mohli jsme jít přes motor do kotrmelců. Ale Martin naštěstí zůstal na plynu a všechno dobře dopadlo.“
„Každopádně závěrečnou etapu jsme si hodně užili. Startovali jsme zezadu, několik aut jsme předjeli a na osmdesátém kilometru nás dojel Kuba. Drželi jsme se ho, protože jel opravdu svižně. Buggy funguje v ostrých malých dunách o něco líp a na ‚maximálku‘ na pláních je rychlejší. Bylo to ku prospěchu, užitečné srovnání. Nakonec z toho byl druhý čas. Troufnu si říct, že nebýt technických problémů, mohli jsme jet o podobný výsledek i celkově.“
Máte za sebou hodně náročnou rally po boku předního jezdce. Vím, že vás to táhne za volant nebo řídítka, ale nelákalo by vás zúročit tyto zkušenosti při nějakém dalším startu ve špičkovém voze a se špičkovým pilotem?
„Je pravda, že s Martinem jsme se loučili se slovy ‚tak zas někdy příště‘, ale všichni víme, že pravá sedačka po Martinově boku je Jendova, je to tak super a správné a já na tom určitě nehodlám nic měnit. Oni spolu tvoří skvěle fungující posádku. Osobně jsem Abu Dhabi od začátku bral jen jako výpomoc, hostování. Nic jiného. Snad jsem nezklamal. Pro mě to byla náročná a zajímavá zkušenost. Kdyby se někdy nějaký další jezdec ozval, určitě bych o nabídce uvažoval, ale záleželo by na konkrétních okolnostech. Mezi námi, těžko se může ozvat někdo lepší než MP-Sports.“ 😀
Předpokládám, že teď se na tratích cross-country rally znovu objevíte se svou čtyřkolkou. Už víte, na jakou soutěž vyrazíte v dalších týdnech?
„Pokud pracovní povinnosti dovolí, rád bych jel začátkem května maďarskou Riverside Baja. Na čtyřkolce se pořád pracuje, tak uvidíme. Ale věřím, že to dopadne.“
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších podobně zajímavých a obohacujících zkušeností nejen na závodních tratí.
